Když jsem poprvé a celkem nedávno navštívila Prostor Lilie, prošla jsem místnosti a nemohla si nevšimnout výstavy obrazů, které tam má Barbora Lou. Jednak mám ráda modrou a jednak mě něčím uchvátily. Dívaly se na mě a já zase na ně. Promlouvaly a u každého jednoho z nich jsem cítila jiné emoce. Velmi silné. U jednoho z nich jsem se zasekla a oči se mi zalily slzami. Měla jsem pocit, že nahlížím někam domů a domov ke mně promlouvá. Tak silné to bylo... V horní části obrazu jsou postavy jakoby v půlkruhu kolem čehosi, co ve mně evokuje oheň, mlhovinu, náhled shora na matku Zemi, shluk energie. Je v něm zobrazen i jakýsi živelný souboj a i to nelehké, ale v lehkosti. V naději a víře. V propojenosti, v lásce, v jednotě a souladu. Pak mi Barbora vyprávěla záměr a pocity, se kterými obraz vznikal a bylo až neuvěřitelné, jak identické ty pocity byly a jak identické jeho poselství bylo - jen na základě odlišné skutečnosti a události. Musel být můj. Vážím si toho, že můžu být v jeho přítomnosti a že tu bude u nás doma zářit a připomínat mi, jak je ta vzájemnost a laskavost důležitá. Děkuju!

Série „Království bazénů“ Barbory Lou se dá popsat jako vyrovnané klání mnohovrstevné propracované malby, figurální a anatomické brilance s mistrovsky zvládnutou hrou světla a spirituálním rozměrem objektů, které skrze důkladnou symbolickou interpretaci tvoří hlavní metaforickou duši díla. Její olejomalby jsou velmi často komponovány ze tmy vystupujícími záblesky prchajících okamžiků, mihotavým tlumeným světlem a neonovou září ztichlého velkoměsta, zračící se ve výrazu lidské i zvířecí tváře. Je to právě ten okamžik denní doby mezi psem a vlkem. Obrazy jsou převážně prostoupeny momenty ticha, klidu a intimity. Častým leitmotivem je také prvek zrcadlení světel na vodní ploše či říčním toku, který je vnímán jako mocná zklidňující studnice městského tempa.

Realistický výjev přechází méně nebo více do snové formy. Barbora Lou se nechává unést světem hravé fantazie a houpat se na vlnkách jakéhosi kolektivního nevědomí. Usazuje myšlenky do hmoty, přelévá nápady, viděné skutečnosti pokrývá závojem snu. Témata se dotýkají bájí a příběhů. Její tvorba nemá daleko k malířskému přístupu českých Stuckistů.

Malířská tvorba Barbory Lou vychází z odkazu klasické evropské akademické tradice. Barbora L. je velkou tradicionalistkou, což vychází z jejího studia na akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Karla Strettiho a Michaela Rittsteina. Nebojí se však do své malby implementovat prvky, které upoutávají svojí originalitou a rozverností. Výtvarným motivem Barbory L. je krajina, zejména krajina Posázaví, kterou si tak oblíbila a stala se jedním z témat určité doby její tvorby. Malby krajin jsou vyvedené v detailech, ne nepodobné klasickému českému krajinářství Mařákovy školy, či snad lze z nich vycítit ozvuky Barbizonské školy malířů Camille Corota či Eugena Boudina. Není to však pouhá retromalba s historizujícím sentimentem. Barbora L. zachycuje místa, která mají být v brzké době přebudována v pozemní komunikace či zastavěna. Protipólem krajiny v díle je syntéza ženy a autoportrétu. Téma ženy chápe Barbora L. velice široce, portrétuje svůj život, své dětské vzpomínky, fáze dospívání, objevování své krásy, které ústí do vrcholu ženskosti, mateřství. V její malířské tvorbě je možné vysledovat, že přes různé své fáze života a umění dospěla k jasně rozpoznatelnému výrazu. Pokud bych měl tuto krátkou zprávu uzavřít, učiním tak s jednoznačným sdělením, a to, že Barbora Lou je jednou z nejtalentovanějších a nejnadějnějších malířek své generace.